Jdi na obsah Jdi na menu
 


Něco o těch, kteří s námi byli a už nejsou ...

 

Na této stránce bychom chtěli vzpomenout na ty psy, kteří tu s námi byli, ale už se prohánějí ve svém psím nebi.

Jako vůbec první v naší "psí" historii tu byl NERO. Narodil se 2.6.1992

Nerouška jsem si přinesl téměř ve dlani od jeho mámy City. Cita byla Marcely fena německého ovčáka. Byla sice bez "papírů", leč po "papírových" rodičích. Byla krásně vlkošedá a něco z toho dala i svým štěňatům.

Neroušek s námi začal jako úplně vesnickej pes. Běhal, honil slepice, miloval vodu a sníh. Asi jako většina ovčáků. Nero byl ovčák. V létě spal před boudou a v zimě taky.

Prošel s námi i stěhování. Později nám pomohl "srovnat" našeho dalšího psa - Luckyho. Ale o tom až pak.

Nerouš byl ale taky rapl. Měl moc "rád" hlavně malý psy. Hlavně takový, co ho provokovali. Nezabýval se jimi hned. Nero byl mazanej :-) On si většinou počkal. Jezevčík, co běhal stále na volno a chodil mu "značkovat" okolo kotce to dělal jen do chvíle, než jsem Nera pustil taky na volno, netušíc, že jezevčík je poblíž ...

Jenže i Neroušek stárnul. Stárnul a nesmírně trpěl na "zadek". Prostě degenerace kyčlí těchto psů se podepsala i na něm. A protože jsem si Nera sám přinesl jako maličký štěňátko, tak jsem nemohl ani dovolit jeho další utrpení. Proto jsem se se slzami v očích s ním rozloučil v září 2002 a ...

 

Jako druhý pes do naší rodiny přišel Lucky.

On to vlastně byl Fill z Veselé rodiny, jenže pro nás to byl "Laky".

Lakyho jsme - doslova a do písmene - vytáhli hrobníkovi z lopaty. V dubnu 1995 jsme se náhodou dozvěděli o "bílým vlčákovi", co neposlouchá, jeho pán ho nezvládá a asi ho nechá utratit.

A tak nám ho přivezli. Krásnýho, tehdy ještě kanadsko-americkýho ovčáka. Roční štěně. Jeho pán myslel, že když je "kanaďan", dá cvičit přes "kanadský pamlsky" (tedy nakopnutím kanadama). Jenže tito psi jsou daleko choulostivější a citlivější na takovou výchovu, než třeba "němci" a tak byl prostě Lakynek vyplašenej a nezvladatelnej.

     Po několika týdnech převýchovy došlo, jak psáno výše k tomu, že jsme ho prostě dali k Nerovi, a ten mu pomohl se srovnat.

     Laky byl nesmírně ovčáckej pes. Jak jsem napsal, tak přišel v dubnu, což bylo pár měsíců po narození našich dětí. A on je později bral jako své stádo. Nebylo lepší ochrany pro děti, než byl Laky. Hlídal si je, byl s nimi a nedovolil by jim ublížit.

     Jenže pak, při normálním venčení, kdy Lakouš běhal po okraji cesty došlo k tomu, že si jej partička slovenskejch "Italů" v žigulíku asi spletla s ovečkou (přesně jako v tom vtipu) a srazili ho. Lakouš měl tehdy hodně poraněný hlavně obě přední tlapy. A to tak, že i doktor tehdy uvažoval o jejich amputaci. Jenže Marcela ho z toho dostala starostí, jako o mimino. Tlapy se téměř zahojili, ale přeci jen už to nebylo ono. Hlavně v zimě, kdy měl Laky chodit ve sněhu. Několik zim to ještě vydržel, ale i on trpěl stále více až téměř přestal chodit úplně. Proto musel přijít únor 2007, kdy jsem i jeho naložil do auta a rozloučil se s ním ...

 

... a léta plynou ...

 

konec letošního léta (2014) byl pro nás moc smutný.

     Už v polovině července Edík nebyl úplně "ve své kůži". Bylo na něm vidět, že už ho hodně bolí každá větší fyzická zátěž, ale na druhou stranu jeho psí oči nám vyčítali každou vycházku, kterou jsme ho nevzali sebou. Jeho srdce bylo prostě srdce rytíře! Jenže už bylo nutno jej šetřit.

     Pak - začátkem srpna už se u Edíka začali projevovat problémy s ledvinami. Proto ho Marcela vzala k našemu panu doktorovi s tím, že je mu třeba nasadit nějakou léčbu na ulehčení. Jaké ale bylo naše zděšení, kdy veterinář telefonoval, že Edíkovo krevní testy jsou už naprosto za jakoukoliv myslitelnou hranicí. A doporučil co možná nejrychlejší zkrácení jeho utrpení.

     07.08.2014 jsem nemohl být u posledních chvil Edíka s námi. To mne bude dlouho moc mrzet. Tak jako to, že jsem jeden večer pár měsíců před tím nejel do nemocnice za svou nemocnou maminkou. I ten večer byl poslední ...

     Nikdy nikdo z nás nezapomene na zakladatele našeho briardího života. Na psa, kterého jsem na začátku vůbec nechtěl, protože jsem o tomto plemeni nic nevěděl a nechal si napovídat nesmysly. O to víc jsem pak tu chlupatou kuličku  a později samozřejmě krásného velkého psa měl rád. Byl to přítel. Byl to ovčák - ochránce svého stáda, své smečky. O co víc si vybral smůlu do života, o to víc nám ukázal sílu psí lásky.

   Snad  - jak mi řekla jedna kamarádka - teď sedí moje mamka s Edíkem v nebeské cukrárničce a dívají se na nás, co tady dole "vymejšlíme". Snad ano ...

edik.png

Dnes, začátkem měsíce, kdy lidé vyjadřují lásku láskám, je u nás zase smutek.

Kalíšek, náš druhý briard, se v minulém týdnu tak nějak rozstonal. Ono se ty bolesti u briardů dost špatně poznávají.  Jsou to takový francouzští mušketýři, kteří nedávají své smutky na vědomí.  I Kalíšek nám moc neukazoval, že mu není dobře.  Jenže Marcela to viděla. Zprvu jen drobné nechutenství bylo impulsem k návštěvě paní doktorky. A tak, jako i u Edíka v tom byla určitá předzvěst něčeho nedobrého ...

A bohužel, tak jako i u Edíka to byla ta návštěva, co nejprve vypadá jen na malou injekci vitamínu, která ale končí tou nejhorší zprávou.

Dnes - 09.05.2016 přešel náš Kalíšek svůj duhový most. Tyhle slova se tak strašně špatně vyslovují. Nebo píší,  protože píšu o někom, kdo byl, ale vlastně navždy zůstává součástí každého z naší rodiny. Mít doma briarda je prostě úžasné štěstí. A to nám dávali celým svým velikým psím srdcem Edík i Kaliášek. Naši chlupati kamarádi, na které nikdy nikdo z nás nezapomene. Snad se tedy tihle dva naši mušketýři potkají tam někde, kde je jim zase dobře,  a budou spolu zase provádět další lumpárny, které umí dělat jen oni.

Budeme na Vás moc vzpomínat. 

kalisek.png